Horňácko
Velká nad Veličkou leží v údolí říčky Veličky sevřeném výběžky Bílých Karpat v nadmořské výšce 300 mnm. Okolní svahy pokryté lesy nebo květnatými loukami vystupují do výšek nad 500 mnm. Velká je přirozeným centrem Horňácka, slováckého regionu charakteristického typickými projevy lidové kultury. Originálnost regionu je dána jeho polohou i historickými souvislostmi. Zeměpisně je území přibližně ohraničeno hranicemi povodí horního toku Veličky s jejími přítoky a Kuželovského potoka až po jejich soutok. Kromě nivy řeky Veličky se jedná o hornaté území. Kromě Velké, která byla již od 15. století uváděna jako městečko, k oblasti patří obce Lipov, Louka, Hrubá a Malá Vrba, Kuželov, Javorník, Suchov, Nová Lhota a Vápenky a dále samoty na místě bývalých mlýnů mezi Javorníkem a Vápenkami. K Horňácku měly blízko i obce Kněždub a Radějov, v nichž později převládl vliv Dolňácka. Území bylo kolonizováno v druhé polovině 13. století a osídlení bylo zhruba dokončeno do poloviny 14. století. V 17. století došlo v důsledku válek k obrovskému úpadku, z něhož se obce vzpamatovaly až v 19. století.
Obyvatelstvo se živilo téměř výhradně zemědělstvím. Vzhledem k nízké kvalitě půdy se jednalo o oblast velmi chudou. Celková chudoba se projevila vystěhovalectvím do USA na přelomu 19. a 20. století. Horňácko ležící mimo hlavní obchodní cesty bylo izolováno od okolních regionů a velkých měst jak na moravské, tak slovenské straně. Spojení s okolím zajišťovala odedávna cesta z Veselí přes Louku a Velkou a cesta ze Strážnice přes Tasov a Kuželov. Obě se spojily na Velickém (Vrboveckém) sedle a pokračovaly dále do Uher. Počátkem 20. století na první z nich navázala železnice do Nového Města nad Váhom. Celková chudoba, izolovanost a 300 let trvající stagnace se odrazily v konzervativním myšlení a způsobu života. V 16. století bylo celé Horňácko evangelické. Během 17. století obyvatelstvo vesměs nedobrovolně konvertovalo ke katolictví, avšak evangelická víra se tajně udržovala. Po vyhlášení náboženské svobody se k ní většinově přihlásili obyvatelé Javorníka (kalvínské vyznání) a Hrubé Vrbky (luteránské), v menší míře i Velké.
Třebaže se jedná o velmi malý region, nejedná se o oblast zcela homogenní. Vlivům okolí byly nejvíce vystaveny obce Lipov a Louka ležící téměř na okraji nížiny podél řeky Moravy. Zde také existovala jistá prosperita. Naopak odlehlé podhorské obce Nová Lhota, Súchov a Vápenky byly obcemi nejchudšími. Na rozdíly mezi obcemi mělo také vliv náboženství. Historicky bylo Horňácko rozděleno mezi strážnické a ostrožské panství. Malá Vrbka, Vápenky a Kuželov patřily k Ostrohu. Ostatní obce tvořily částečně svébytné tzv. horní panství v rámci panství strážnického se střediskem ve Velké. Název Horňácko zavedli koncem 19. století národopisci okouzlení zdejší kulturou. Do té doby byli obyvatelé nazýváni Keďáci, Podhoráci nebo Kopaničáři. Do širšího povědomí Horňácko vstoupilo na národopisné výstavě roku 1895 v Praze.
Na území pronikaly kulturní vlivy jak z Dolňácka, tak ze slovenských Kopanic a Myjavska a také se uplatnily vlivy zprostředkované valašskou kolonizací. Z tohoto mixu vznikla charakteristická lidová kultura, která díky odloučenosti konzervovala starobylé kulturní prvky až do dnešních dob. Projevují se nářečím, hudbou, zpěvem, tancem, lidovými obyčeji a i jinak. Kulturní svéráz našel vyjádření v Horňáckých slavnostech nebo fašanku, unikátních přehlídkách autentického folklóru.
Opravdové bohatství kraje ovšem spočívá v nenarušené přírodě a krajině po staletí citlivě formované člověkem, v rozmanitosti živočišných i rostlinných druhů a krajinných prvků. Absence průmyslu, velkých měst, turistických lákadel a zčásti uchovaný původní způsob hospodaření zachovaly neporušený a harmonický krajinný ráz. Příroda a lidová kultura jsou nejčastějšími motivy k návštěvě. Pro zájemce o lidovou kulturu jsou to Horňácké slavnosti koncem července, pro zájemce o přírodu je to hlavně doba květu orchidejí v květnu a červnu.
