Historie
O době předhistorické nemáme žádné informace. Podle archeologických nálezů datovaných od doby kamenné až po dobu železnou a husté sítě hradišť (Hradisko, Šumárník, hradiště a u Boršic) můžeme usuzovat na poměrně husté osídlení. Souvislé osídkení však zaniklo po pádu Velkomoravské říše. 
V raném středověku území mezi řekami Moravou, Olšavou, Váhem a Malými Karpatami představovalo nárazníkové pásmo (konfinium) mezi hranicemi českého a uherského státu a stávalo se tak předmětem sporů (bitva na Luckém poli - asi mezi Slavkovem a Dolním Němčím). Severní část (Lucká provincie), připadla českému státu, jižní (Záhoří) Uhrám. Moravsko - uherská hranice procházela v 13. století původně po řece Olšavě, pak se posunula k Veličce a nakonec se ustálila na Sudoměřickém potoku. Velká byla založena mezi lety 1240 (počátek kolonizace pány z Rýzmburka)
a 1264 (první zmínka).
Jihovýchod Moravy byl na počátku 15. století významným centrem moravského husitského hnutí s centry ve Strážnici, Ostrohu a Táboře u Nedakonic. Na rozdíl od českých zemí se základnou husitství na Moravě nestala města, ale šlechta a ta neměla zájem na šíření radikálních myšlenek a snažila se o smír s králem a zajištění svých majetků. Proto po akcích proti radikálnám husitům v roce 1421 (vypálení Strážnice a obléhání Ostrohu a Tábora) katolická a umírněná strana radikální křídlo zpacifikovala. V druhé polovině století se Morava stala dějištěm uherských válek, za nichž byl zničen nejen hrad Kanšperk u Súchova, ale i více jak polovina moravských hradů. Jihovýchodní Moravy se dotýkaly především události týkající se obléhání Uherského Hradiště, jednoho z mála měst věrných králi Jiřímu z Poděbrad. Při pokusu o dopravení zásob a posil byl u Veselí zajat jeho syn Viktorin, naopak porážka Uhrů nedaleko Uherského Brodu a útěk jejich krále v přestrojení se stala podnětem ke známé Jízdě králů.
16. století bylo obdobím prosperity, také díky tomu, že české i uherské země byly spojeny osobou jediného panovníka.
Nejtěžším obdobím bylo 17. století. Jihovýchodní Moravy se dotýkaly tři paralelně probíhající konflikty. Třicetiletá válka, turecké války a opakující se povstání uherské šlechty proti Habsburkům. Morava se na turecké nebezpečí připravovala jednak mimořádnými daněmi určenými k vydržování vojsk a pevností v Uhrách, jednak výstavbou opevnění a organizováním obrany v karpatských průsmycích. Tato opatření byla provázena různými těžkostmi a nedostatkem peněz a ukázala se málo účinná. Nájezdy probíhaly obvykle podle scénáře, kdy nájezdníci vnikli do země v místě, kde nebyli očekáváni nebo narazili na nepřipravené obránce a díky své pohyblivosti pak nerušeně projížděli krajinou a loupili. Uherští povstalci se obraceli na obyvatelsatvo s výzvami k boji proti společnému nepříteli - Habsburkům, chování vojsk však případnou spolupráci vyloučilo. Obdobně si počínala císařská vojska při výpadech na Slovensko. Nepřítel pronikal do země nejčastěji ze směru od Skalice na Strážnici nebo přes Hrozenkovský průsmyk na Uherský Brod. Obě města se s
tala nejčastějším cílem nájezdníků a jejich okolí bylo nejvíce postiženo. Nejvíce trpěly vesnice a města neobsazená vojenskými posádkami, pevnosti nájezdům odolaly. Prologem byl turecký vpád roku 1599. V roce 1605 se stala jv. Morava cílem několika nájezdů uherského povstalce Štěpána Bočkaje. Utrpělo zejména okolí Strážnice, které muselo být dosídleno kolonisty dokonce až ze Švýcarska. V letech 1620 - 1623 na Moravu několikrát proniklo vojsko Gabriela Bethlena. V obou případech byly v uherském vojsku oddíly Turků, které vynikaly krutostí překonávající tehdy běžné normy. Následovalo období několikaletého míru s osmanskou říší vyplněné běžnými událostmi třicetileté války. Po jeho vypršení podnikli Turci roku 1663 ofenzívu na Slovensko, jejíž ústřední událostí bylo dobytí Nových Zámků, pevnosti financované z velké části moravskými penězi. Krymští Tataři přítomní v tureckém vojsku viděli v Moravě lákavou kompenzaci nevyplaceného žoldu a podnikli 3 zničující nájezdy. Při prvním se dostali až k Brnu a Třebíči, při posledním, kdy při obraně Hrozenkovského průsmyku padlo všech 200 valašských obránců, vyplenili Valašsko. O 20 let později při obléhání Vídně byla obrana již lépe organizovaná, to ale nezabránilo kurucům tureckého spojence Emericha Thökölyho v několika nájezdech. Kuruci se vrátili ještě o 20 let později, v roce 1703, kdy pod vedením Františka Rákocziho po dobu 5 let sužovali Moravu od Břeclavi ke Vsetínu. Tím skončilo krvavé století, které silně poznamenalo lid jv. Moravy a dodnes žije v lidových písních. Horňácka se dotýkaly události z let 1605, 1663 a 1708, kdy byly zdejší obce vydrancovány.
V roce 1629 připadlo strážnicko hraběti Františku Magnisovi. Magnisové byli šlechtický rod původem údajně ze Švédska, kteří přesídlili do Itálie poté, když jim jako katolíkům byl zkonfiskován jejich majetek tamějšími protestantskými panovníky. František Magnis, který se jako diplomat a vojevůdce osvědčil ve službách Habskurků, zakoupil zadlužené strážnické panství, které bylo zkonfiskováno tentokrát protestantským Žerotínům za jejich účast v českém stavovském povstání. Své diplomatické schopnosti uplatnil při svérázné ochraně svého panství před Švédy, kdy je fingovaně prodal polskému králi, o jehož přízeň Švédové usilovali. To nejenže odradilo Švédy od plenění, ale dokonce obdržel i jejich vojenskou ochranu. Podobně úspěšně si počínal i při vysvětlování svého chování po ústupu Švédů. Za Magnisů také nastala rekatolizace oblasti. Panství drželi až do konce 2.světové války.
Klid přineslo až 18. a 19. století, kdy hospodářské a církevní reformy osvícenských rakouských panovníků vytvořily předpoklady k rozvoji oblasti. I tak Horňácko zůstávalo zemědělským, chudým, od okolí izolovaným regionem. Situaci částečně zlepšilo vybudování železnice ve 20. letech a továrny na výrobu technických tkanin v 50. letech 20. století.
Zatímco většina horňáckých obcí byla založena za raně středověké kolonizace v 13. století, Nová Lhota byla založena až koncem 16. století jako dřevorubecká osada. Vápenky až v 18. století jako dělnická osada dělníky těžícími zde vápenec pro potřeby skláren v Květné. Organizačně patřily Malá Vrbka, Kuželov a Vápenky k Ostrožskému panství, ostatní obce k panství Strážnickému. Velká jako největší moravské městečko bylo střediskem tzv. horního panství. K známějším majitelům strážnického panství patřili páni z Kravař a ze Žerotína, ostrožské drželi páni z Valdštejna, z Kunovic a po Bílé Hoře Lichtenštejnové.
Významné postavy
Jan Jiskra z Brandýsa
Tato postava známá z trilogie A.Jiráska Bratrstvo se narodila počátkem 15. století snad na hradě Kanšperk nedaleko Súchova. Jako katolík se účastnil bojů proti husitům v Čechách. Po porážce radikálního husitského křídla u Lipan vstoupil do služeb dcery Zikmunda Lucemburského Alžběty, aby hájil zájmy jejího nezletilého syna Ladislava v Uhrách. Za pomoci žoldnéřů z Čech (proti nimž dříve bojoval) se mu podařilo ovládnout střední a východní Slovensko. Časem se dostával do sporů s uherským gubernátorem Janem Hunyadim, které vyvrcholily vítěznými bitvami u Košic a Lučence. Poté, co se král Ladislav ujal vlády, Jiskru za jeho věrné služby propustil. Jeho vojsko se však nechtělo vzdát obsazených hradů a měst, zvláště když mu nebyl řádně vyplácen žold a připojilo se k bratřickému hnutí. Proto byl Jiskra brzy povolán zpět, aby problém s bratříky vyřešil. Hnutí se mu podařilo eliminovat jednak vojensky, jednak vyplacením některých hradů. Smrtí krále Ladislava se situace v Uhrách změnila, králem se stal jeho protivník Matyáš Korvín. Třebaže Jiskra vždy věrně sloužil Habsburkům, urovnal své spory s Matyášem, zřejmě aby si pojistil své majetky a vstoupil do jeho služeb. Účastnil se diplomatických jednání s Turky a naposledy se o něm prameny zmiňují v souvislosti s účastí ve vojsku uherského krále u Třebíče. O jeho významnosti svědčí to, že Aeneáš Silvius se o něm zmiňuje ve své kronoce jako o jednom z nejvýznamnějších mužů své doby.
Jan Jiskra z Brandýsa (Johann Giskra vom Brandeis, Giskra János)
T. Janoška