Krajina Bílých Karpat

Bílé Karpaty jsou předposledním článkem vnějšího flyšového karpatského oblouku. Flyš je tvořen střídajícími se vrstvami měkkých pískovců, jílovců a slínovců a podmiňuje tak reliéf tvořený dlouhými a plochými horskými hřbety. Měkké podloží je snadno modelováno vodou. Zpětná eroze slovenských toků způsobila rozlámání kompaktního hřebene na izolované bloky, v některých případech prorazila hřeben (Vlára, Brumovka). Na styku propustných a nepropustných flyšových vrstev vznikají smykové plochy způsobující nestabilitu a sesuvy půdy. Nepropustný jíl zabraňuje průniku povrchových vod do hloubky a proto jsou v oblasti slabé zásoby podzemní vody, zato rychlý povrchový odtok. Naopak na horizontálních jílových vrstvách vznikají mokřady. Na slovenské straně probíhá po celé délce bradlové pásmo budované odolnými vápenci, které vystupují v podobě skalnatých vrcholů, bradel a útesů z měkkého podloží. Horotvorné procesy v třetihorách vedly ke vzniku zlomů, podél nichž vystupuje hlubinná voda a vyvěrá ve formě převážně uhličitých minerálních pramenů. Příroda je ovlivňována jak drsnými horskými podmínkami v nejvyšších partiích pohoří, které dosahují výšky 700 - 900 mnm, tak podnebně mnohem příznivějšími podmínkami v jižních a nižších částech.

Člověk a příroda

Na utváření krajiny měl kromě přírodních sil významný vliv člověk, který zde žije v symbióze s krajinou mnoho staletí. Trvalé osídlení na moravské straně zde vznikalo až po polovině 13. století. Při této středověké kolonizaci byla do konce století  vybudována v podstatě současná síť sídel. Na slovenské straně začal obdobný vývoj o něco dříve, ale některé oblasti zůstávaly pusté (např. okolí dnešní Myjavy). Osadníci sem přišli až v 16. století a byli to především lidé z jižního Slovenska prchající před Turky. Rostoucí počet obyvatel zvyšoval požadavky na ornou půdu, které se začalo nedostávat. Člověk ji začal získávat i v méně příznivých polohách na úbočích hor a stěhoval se za ní. Tak vzniklo v průběhu 17. a 18. století rozptýlené kopaničářské osídlení (okolí Myjavy a Staré Turé).  Poslední osidlovací vlnou byla valašská kolonizace. Ta spočívala v přeměně rozsáhlých ploch lesů na pastviny za účelem salašnického chovu dobytka především ve vrcholových částech hor. Novými obyvateli byli kočovní pastevci, kteří přicházeli z jiných karpatských pohoří. Týkala se zejména severní části Bílých Karpat, tzn. jižního Valašska.

Takto zde vzniklo několik krajinných typů. Pro moravskou stranu je typické osídlení v údolních poměrně lidnatých vesnicích (údolní lánové vsi) obklopených velkými plochami pastvin a květnatých luk. Pro slovenskou stranu je charakteristické kopaničářské osídlení se samotami, drobnými políčky, loukami a sady na úbočích. Podobný vzhled má i oblast Moravských Kopanic v okolí Starého Hrozenkova. Nejsevernější část pohoří zabírá oblast Jižního Valašska a podobá se krajině v sousedních Javorníkách nebo Vsetínských vrších. Přilehlá oblast na slovenské straně zase připomíná svými ostrými tvary spíše protilehlé Strážovské vrchy.
Vzhledem k poloze mimo hlavní dopravní cesty, absenci nerostných surovin a úrodné půdy zůstaly Bílé Karpaty ušetřeny negativních projevů průmyslové industrializace, zemědělské velkovýroby a komerčního turismu. Zachovaly si relativně nedotčený ráz přírody citlivě formované člověkem.

Louky

Velmi častým, typickým a nejatraktivnějším krajinným prvkem jižní části Bílých Karpat jsou rozlehlé komplexy květnatých luk s roztroušenými duby a lípami, pásy stromů a keřů a hájky. Jejich hlavní bohatství spočívá ve veliké druhové rozmanitosti květin a hmyzu, jež převyšuje podobné lokality jinde. Vysvětlení této rozmanitosti spočívá jednak ve výhodné poloze, protože zde mohou žít jak druhy teplomilné, tak horské, dále ve vhodném složení půdy tvořené jílovci a slínovci s příměsí vápence. Střídání propustných a nepropustných vrstev udržuje vláhu v půdě i v letních měsících. Vliv mají i rozptýlené stromy, které jsou pozůstatkem vytyčení hranic mezi jednotlivými parcelami po opuštění společného hospodaření na loukách a jejich rozdělení mezi jednotlivé zemědělce. Jejich stín a opadané listí růst některých rostlin potlačuje a naopak růst jiných, lesních, podporuje. Stromy také svými kořeny zpevňují půdu a působí tak proti sesuvům.
Nejdůležitějším faktorem je však činnost člověka. Díky odlehlosti a řidšímu osídlení byly louky po staletí extenzivně obhospodařovány. Pravidelné sečení potlačovalo konkurenci rostlin vyššího vzrůstu a zbavovalo louky náletových dřevin. Proto zde mohly přežívat i rostliny, které jinde podlehly moderním zemědělským postupům. Nejpopulárnějšími rostlinami jsou středoevropské orchideje z čeledi vstavačovitých (pětiprstka, vstavače, tořiče, rudohlávky,..). Tyto rostliny jsou citlivé na změny prostředí a snadno podléhají konkurenci ostatních rostlin. Zdejší prostředí pro ně představuje ideální podmínky. Z dalších rostlin se zde vyskytují např. kosatce, lilie a jiné chráněné druhy.
Nejrozsáhlejší komplexy luk představují Čertoryje u Malé Vrbky (jméno má souvislost se sesuvy půdy, které si nevzdělaný lid nedovedl vysvětlit jinak, než jako působení nadpřirozných sil), Zahrady pod Hájem u Velké, svahy Hradiska a Machové a louky v údolí potoka Kazivce mezi Súchovem a vrcholem Lesná. Louky jsou protkané sítí polních cest a v době, kdy kvetou orchideje (konec května a začátek června) i sítí vyšlapaných chodníků, které zájemce dovedou k nejatraktivnějším exponátům. V tuto dobu jsou cílem celých skupin "lovců orchidejí".
Příznivým prostředím pro orchidejovité rostliny jsou také sady, protože jejich plocha byla udržována sečením a vyhrabáváním. Sadařství má v oblasti dlouhou tradici. Pěstovala se jablka, hrušky, višně, ořechy, především však švestky. V poslední době došlo k obnově starých sadů a zakládání nových, bohužel většinou ve formě monokultur "duranzií", šarce odolnému druhu slivoně. Existují však i genofondové sady sloužící uchování původních odrůd.
Seno z luk bývalo vyhledávaným obchodním artiklem. K jeho uskladnění v odlehlejších místech sloužily roubené seníky. Je zajímavé, že se vyskytovaly jen na území Javorníka. Několik jich ještě stojí na konci obce v Petrušské dolině. Oproti dnešní krytině byly pokryty došky, což údajně zlepšovalo kvalitu sena.

Lesy

Celou plochu Bílých Karpat původně pokrývaly horské lesy. Zejména ve středověku docházelo k jejich přeměně na pastviny, louky a ornou půdu a původní lesy byly nahrazovány monokulturami. Až výnosy habsburských panovníků v 18.století omezily jejich mýcení a kácení. Lesy pokrývají dodnes téměř polovinu oblasti Bílých Karpat, ovšem souvislá plocha je jen v nejvyšších částech pohoří ve výškách nad 600 mnm. Listnaté nebo smíšené lesy převažují nad jehličnatými. V horských polohách to jsou bučiny (s javorem a habrem), v klimaticky příznivějších polohách roste podíl dubů až po doubravy v nejteplejších polohách. Tyto listnaté lesy jsou světlé, vzdušné a proto je zde vyvinuto bohaté bylinné patro. Na jaře jsou pokryty mnohdy souvislým porostem česneku medvědího, později kobercem dymnivek a jiných kvetoucích rostlin.
Zbytky původního bukového pralesa nalezneme na Velké Javořině na okraji vrcholové louky. Tvoří ho porosty buku, javoru a jasanu s květnatým bylinným patrem. Stromy jsou formovány drsnými klimatickými podmínkami do zakrslých tvarů s pokroucenými kmeny. Prales je chráněn již od počátku 20. století, kdy zde založili rezervaci tehdejší majítelé panství Lichtenštejnové. Zde také pramení řeka Velička, která v měkkém podloží vyhloubila těsné údolí. Velké převýšení pod pramenem překonává soustavou kaskád, které při tání sněhu navozují dojem vodopádu.
Kousek pod pramenem je místo U zabitého žida, k němuž se váže pověst, podle níž zde byl zbojníky zabit žid z Uherského Ostrohu. Ke zločinu došlo při dělení kořisti, která pocházela z loupeže spáchané na jeho bratrovi, k níž on sám zbojníky navedl. Událost byla natolik zajímavá, že se zachovala i v textu lidové písně. Na místě stojí odpočinkový altánek
Nad Kuželovem na svazích Kobyly byl les o ploše asi 4 ha ponechán od roku 1986 svému přirozenému vývoji. Les je tvořen lípami a habry s menším podílem třešně, dubu a topolu. Po okraji vede červená turistická značka a naučná stezka.
Zajímavostí jsou tzv. pařezité lesy. Vznikly v důsledku rychlovýroby dřevní hmoty kopicováním (pařezením). Pařez se nechal obrůst výmladky. Po jejich zesílení vznklo "soustromí", kdy z jednoho místa vyrůstalo několik kmenů. Podle aktuální potřeby se po 5 - 20 letech dřevo vytěžilo a proces se mohl opakovat. Tyto lesy jsou v nižších polohách především na okraji luk, např. v Zahradách po Hájem a tvoří přechod mezi loukami a běžným lesem. V současnosti jsou však spíše důsledkem okusů zvěře, než lidské činnosti.

Návrat přírody

Na utváření krajiny Bílých Karpat se velkou měrou podílel člověk tím, že ji po dlouhá desetiletí šetrně obhospodařoval. Za dob socialistického hospodaření méně šetrně, ale ne devasračně. S omezením zemědělské i jiné výroby v poslední době se otevřela cesta k tomu, aby se příroda na člověkem dříve využívaná místa vrátila. Na příkladu PP Javornický hliník můžeme vidět, jak vypadá přístup, když se na místě uvolněné člověkem nechá přírodě volná ruka. V devadesátých letech zde byla ukončena těžba jílu pro potřeby místní cihelny. Na dně prohlubně vznikl mokřad a místo začalo zarůstat bujnou vegetací, stěny začala modelovat dešťová voda. Lokalita byla osídlena vlhkomilnými rostlinami a živočichy. Svým dílem přispěl i člověk, který uprázdněnou plochu využil jako skládku. To zřejmě vedlo k vyhlášení ochrany místa.

Kdyby příroda nekontrolovaně pronikla na orchidejové louky, znamenalo by to jejich zánik, protože by tu záhy vznikl neprůchodný porost pichlavých keřů, jak můžeme vidět např. na opuštěných vinicích v okolí Velké. Po několika desítkách let by tu pak převládl les. Kvůli uchování tohoto krajinného prvku se louky mnohdy uměle  uchovávají ve stavu, v jakém by byly, kdyby se obhospodařovaly technologiemi z počátku 20. století. Nicméně krajinný ráz a unikátní luční biotop jsou uchovány, i když někdy ve formě dotacemi udržovaného přírodního skanzenu.

Na příkladu řeky Veličky nalezneme i kompromis mezi oběma krajními přístupy, když se přírodě vymezí mantinely. Na starých mapách můžeme vidět mezi Velkou a Loukou meandrující tok. Ten byl postupně napřímen a opatřen splavy. Po deštích voda rychle odtekla, za sucha řeka vyschla a voda zůstala jen v tůních pod splavy.  Počátkem století se přistoupilo k revitalizaci řeky. Vesměs podemleté splavy byly rozbořeny a na jejich místě vznikly umělé peřeje a kaskády. Byly vytvořeny kamenné bariéry nutící řeku měnit směr toku, vyhloubeny nádrže imitující slepá ramena v různém stadiu vývoje, na březích byl vysazen lužní les. V místech, kde by vodní tok mohl být příliš aktivní, byly do země zapuštěny bariéry zabraňující nežádoucí činnosti vody. Smyslem úprav bylo co nejvíce řeku zpomalit a vytvořit cestu, v níž se i v období sucha bude udržovat tekoucí voda umožňující migraci vodních živočichů mezi tůněmi. Bohužel období sucha jsou v současnosti tak intenzivní, že v korytě řeky se i po někoik týdnů neudrží žádná voda.

text T. Janoška

foto T.Janoška, M. Janoška.